Notes podle roků:

Notes v roce 2019:

26.-27.10.2019 Prameny. Víkend s Petrem a Gábinou, tradiční akce sice letos přišla trochu později, ale měli jsme velikou kliku na počasí - podle předpovědi to byl poslední víkend babího léta. Přes den ke dvacítce k tomu slunečno.... Sobotní trasa vedla z vesničky Prameny k ruinám kaple, poté jsme ochutnali postupně prameny Vincent a Rudolf a nastoupali skoro sto metrů na Vlčí Kámen.  Po obědě na Kladské (tady se Petr konečně dočkal dostatku výletníků :) jsme oklikou přes rybníky a Ztracenou sešli zpátky do Pramenů. A po cestě jsme stačili nasbírat i tašku hřibů. Večeře opět v domovském penzionu Atmosféra v Lokti a druhý den zamýšlený cíl pro letošek - relikviář sv.Maura v Bečově.

 

Křížová cesta u Pramenů, penzion Atmosféra, rybníky na Kladské

 

19.-20.10.2019 Cihelna. Tereziánské léto se letos překonává a i koncem října je venku příjemně - o barevnosti podzimu ani nemluvě. Víkend ve Slavkovském lese - dopňoval jsem si vzdělání a nakouknul jsem i na kolonádu v Karlových Varech, pobědvali jsme na rozhledně Diana a v městských lesích obdivovali daňky a jelínky sika. Pěkná trasa s dostatečným převýšením, skvělé vyhlídky i pozoruhodné zážitky, navíc doplněné pěkným ubytováním a večerní saunou.

 

Nad přehradou, Vřídlo opravdu vřelé, Imperial v pohledu od Diany a daněk v oboře

 

11.-12.10.2019 Jizerky. Využili jsme pozvání na sice dosud zcela nezprovozněnou, zato zcela použitelnou chatu resp. penzion v Karlově u Josefova dolu. Kromě příjemných hostitelů nás na horách čekalo i skvělé podzimní počasí, takže obě naše túry - v sobotu přes Bedřichov na Nové Louky a v neděli ke Knajpě, neměly chybu. V neděli jsme navíc doslova zakopli o výstavní hřiby, takže jsme půlkou udělali radost panu domácímu z poloviny jsme měl ještě doma smaženici.

 

Penzion, Any na čertových kamenech, Blatný rybník a náš úlovek

 

31.8.2019 Porto a Picos de Europa. Letošním cílem bylo poměrně málo známé vápencové pohoří Picos de Europa v severním Španělsku. A aby to nebylo jen o plazení se po skalách, jako výchozí bod jsme si zvolili Porto. Sice jsme měli o něco více cestování, ale zážitky z povodí řeky Douro to rozhodně vyvážily. Nejprve jsme si prošli město, povečeřeli na náplavce a nasáli atmosféfu, navštívili lodge firmy Graham´s a poté se vydali po Douru do nejstarší vinařské oblasti světa - oblasti kde jsou jen dvě roční období - tři měsíce zima a devět měsíců peklo. Po přejezdu do Pikošek jsme jednak prošli vyhlášený kaňon Rio Cares a oblast kolem Fuente De se závěrečným výstupem na Torre de los Horcados Rojos s 2.503 m.nm. Skvělý týden plný nádherných zážitků.

 

Lodge Graham´s a ochutnávka, jeden z podařených záběrů a vrchol Torre de los Horcados Rojos

 

25.7.2019 Gruzie - den šestý - Tbilisi. Hned po snídani jedeme k nejbližší pumpě a potom  ke klášteru „Green Monastery“, malému ale precizně opravenému. O kousek dál mne v mapě zaujala lanovka, bohužel, ybývají již jen zrezivělá torza sloupů.Po dálnici se přesouváme do Tbilisi a v podvečer metrem do centra. Zamíříme k lanovce, která vozí na pevnost Narikali a odtud scházíme po úbočí směrem k tureckým lázním. Objevujeme rokli k botanické zahradě s vodopádem Leghvtakhevi, a na zpáteční cestě ještě zajdeme ke katedrále Nejsvětější Trojice. Poslední naší zastávkou je jídelna, odžachuri chutná to opět znamenitě.

 

Ulice poblíž centra, pohled na centrum s nadhledu, staré město a katedrála nad městem.

 

24.7.2019 Gruzie - den pátý - Borjomi. Kavkaz nás prostě nepřijal vlídně a i předpověď na další den je bídná. Volíme tedy ústup a náhradní cíl - lázně Borjomi. Čeká nás pět hodin cesty dle navigace, tedy v podstatě celý den v reálu, komplikace jsou hlavně kolem Kutaisi a také v horáz za Zugdidi. Až poslední úsek je najednou ve stoupání dvojitý a tak se pohneme.Vjíždíme do Borjomi a trochu nás zaráží některé zanedbané budovy. Ani vlastní „centrum“ nás moc nepřesvědčuje, ale bydlíme mimo město ve vesnici Likani. Majitelé nás vítají velmi vřele a dostáváme pokoj v podkroví domu. Večer vyrážíme na večeři do Borjomi na jídlo a volíme restauraci v bývalém nádraží. Menu je gruzínko-rusko-anglické a vybírám si telecí odžachuri. To byla skvělá volba (zatímco pelmeně zas tak ne..). Po večeři pokračujeme v prohlídce a parkem procházíme až na kolonádu. Teprve tady jsou to opravdové lázně – hezké budovy, spousta lidí a otevřené obchody. Podél řeky dojdeme až k lázeňskému parku, je otevřený a také odsud jezdí lanovka – velmi podobná jedné v Čiapuře, ale zde je naprosto zachovalá a v provozu. U pramene ochutnáváme pramen Borjomi, vlažný a lehce sirovodíkový a pomalu se vracíme zpátky. Nedá mi to a ještě ochutnávám sladkost v jedné z cukráren.

 

Poslední ohlédnutí za Kavkazem, polorozpadlý most a večeře v Borjomi - odjachuri a pelmeně

 

23.7.2019 Gruzie - den čtvrtý - Korouldi Lakes. Ráno je ošklivě, prší a ke snídani dostáváme skvělé palačinky s výborným tvarohem a marmeládou. Rozhodneme se přesto vyrazit a dojít kam to půjde – přes vyhlídku nad Mestií („křížek“), což je velmi prudké stoupání solidní stezkou a lesem. Už už jsem byl rozhodnutý se vrátit zpátky do Mestie, když se zvedli australané a vyrazili – prý alespoň na kafe do vesnice. Vyrazili jsme s nimi, ale brzy nám utečou, k jezerům se nakonec dostáváme také – to už je ale zřetelně slyšet bouřku v druhém údolí. Během chvilky začíná prudký liják a leje celou cestu až ke křížku.

 

Stoupání ke křížku, na planině, vrcholové foto, jezera Kurouldi

 

22.7.2019 Gruzie - den třetí – Mestie.  Ráno jdeme opět k moři, ale vlny jsou hodně vysoké a tak nakládáme věci do auta a míříme do Zugdidi. Tady Any ostřížím zrakem objevuje banku, doplňuji hotovost a o kousek dál ještě benzin. Cesta až k přehradě je povětšinou slušná a vede zemědělskou oblastí. Zastavujeme až u přítoku poblíž Tobali. Řeka tu protéká soutěskou, velké množství vody, tmavě hnědé, se s hukotem valí pod námi. Mestia samotná je plná taxíků, aut a turistů. Ubytujeme se v hotelu Galerie a protože je momentálně poměrně hezky, vyrážíme ještě na výlet, autem dojedeme kolem letiště k parkovišti u Chalaati Café, přelezeme po visuté lávce a stoupáme podél prudce tekoucího ledovcového potoka až k čelu ledovce, odkud ostatně všechna ta voda vytéká (Chalaaadi Clacier), zhruba 2000 m/nm.

 

Podél ledovcového potoka k čelu ledovce Chalaati

 

22.7.2019 Gruzie - den druhý – Katskhi Sveti a Anaklie.  Klášter na skalním sloupu - Katskhi Sveti - není daleko, vede k němu polní cesta a parkuje se stylově u betonárky. Je to proslulé místo, je zde několik obytných aut z Francie, cestovatel na kole – nicméně díky mlze nemáme šanci vidět komplex na vrcholu skalního piliře z protějšího kopce jako většina cestovatelů. Sjíždíme z kopců zpátky na hlavní silnici a posléze odbočujeme na sever ke klášteru Motsameta a Gelati - Motsameta je menši a umístěný nad kaňonem, Gelati větší a mnohem proslulejší. Po svačině opět nasedáme a přes Senaki dorážíme v podvečer do vesničky Anaklia k Černému moři. Moře je mírně bouřlivé, trochu kalné (tmavý písek) ale teplé a koupání je nakonec velmi příjemné.

 

Katskhi Sveti ovšem v mlze, klášter Gelati a pobřeží Černého moře

 

21.7.2019 Gruzie - den první - Uplistsikhe a Čiatura.  Prvním cílem bylo skalní město Uplistsikhe – navigace nás vzala pěkně centrem Tbilisi směrem na Gori po okreskách a tak jsem si musel rychle přivyknout na místní provoz. Do skalního města jsme přijeli těsně před otevírací dobou, tedy v deset. Celá hora je poseta řadou obydlí a chrámů, někde se zřetelně zachovanými skladovacími nádobami či zdobeným stropem, i když eroze je ve značném postupu. Do navigace jsme zadali Čiaturu a hory jsme pak překonali po žluté silnici na Sachkhere – poměrně málo frekventované – a podél Kvirili dorazili do Čiatury. „Náš“ hotel byl hned vedle jedné z lanovek, kvůli kterým jsme sem dorazili. Bohužel, v provozu jsme je nezastihli.

 

Skalní město Uplistsikhe a lanovky v Čiatuře

 

2.6.2019 Brusel.  Blesková akce - v úterý cesta tam, účast na slavnostním vyřazení a v druhý den vyklizení bytu a domů... Celkem asi 1800 km ve dvou dnech, nicméně vše po dálnici a pokud už byl na cestě nějaký karambol, tak vždy v opačném směru. Auto jsem nejprve nechal na předměstí Groenendaal u vlaku, vyhledal správnou ulici (napodruhé) a po osprchování jsem s Martou vyrazili na slavnost. Nejprve mi ukázala ateliery, kde pracovala (trochu punk) a od šsti bylo vyřazení absolventů v aule v opatství - velmi pěkné, byť trochu před rekonstrukcí. Rektor přečetl seznam, předaly se ceny a potom už následoval jen raut... V noci jsme ještě ochutnali hranolky ve vyhlášeném stánku, ráno vše nacpali do auta, prodali matraci a domů. Věcí bylo půl garaže...

 

Nádvoří opatství, s Martou před ředitelnou, pokoj v bytě a stěhovací vůz

 

18.5.2019 Jdu do těch Prčic.  Poté, co jsem před dvěma lety došel trasu 50 km (což jsem vždycky chtěl, nicméně v dobách dálkoplazeckých časů s tetou Jarmilkou nikdy nešel) mi zbývala ještě jedna výzva. Loni to nešlo, po nápravě vazů v rameni jsem nebyl ve správné kondici, zato letos - po povedeném jaru a přípravě - to bylo mnohem lepší. Z ubytování v Týnci jsem ve čtyři ráno vyrazil do Prahy na start. Na Hájích už byla registrace v plném proudu, ultramaratónci v jednom rohu, po celé hale zbytek. Za deset pět bouchly pytlíky a startovalo se. Obavy, že nenajdu trasu byly liché, souvislý zástup udával směr. Do Týnce (28 km) jsem držel pěkné tempo, v Týnci dal rychlou sprchu a odložil bundu - udělalo se velmi hezky, až moc, do některých stoupání to dalo zabrat. Po obědě v Neveklově jsem se těžce rozcházel (svaly), později se přidaly puchýře na pravé noze a posledních zhruba sedm kilometrů už jsem cítil kyčle a nárty, podobně jako při maratónu. Ale protože jsem nechtěl čekat frontu na autobus, přidal jsem si ještě pár kilometrů do Heřmaniček...

 

Mumraj na startu, Sázava v Týnci, občerststvení "Na půlce" a náměstí v Prčici

 

22.4.2019 Skiareál Nižbor.  Pokud náhodou přepnete mapy.cz na zimní variantu a zabrousíte k Berounce, nemůže vás nezaujmout "Skiareál Nižbor" na svahu Hradiště Stradonice, ve výšce celých 360 metrů nad mořem. Dlouho mi vrtalo v hlavě, kde se to v mapách vzalo - od Berounky žádný znatelný objekt k rozpoznání není. Nezbylo tedy, než pozměnit trasu, vyšplhat na Hradiště a prozkoumat na místě. K mému překvapení je na daném místě poměrně zachovalý šlepr, byť značně zarostlý trnkovými keři. Vše se zdá ještě víceméně funkční - lano je napnuté, sloupky stojí a ve strojovně je převodovka i motor. Budka je trochu vybydlená a lyže uvnitř odkazují tak na devadesátky, ale podle webu Sjezdovka Hradiště, se zde lyžovalo ještě v sezoně 2014-2015.

 

Skiareál Nižbor - několik detailů vleku a pohled na sjezdovku

 

8.3.2019 Barrandov v novém.  S Maruškou jsme zařizovali ložnici - po mnoha variantách jsme to vyřešili jednoduše - vše je Hemnes z Ikea. nejprve jsme sestavili postel, poté nám vyšlo, že se tam vejde i větší psací stůl a knihovnička. Ta nakonec skončila vedle skříně, což nám ušetřilo místo a řekl bych, že je to tak skoro ideální. teď to jen zabydlet...

 

Různé fáze kompletace ložnice

 

22.2.2019 Wilder Kaiser.  Lyžařský zájezd do oblasti Wilder Kaiser v Rakousku měl - díky nepříznivému počasí - pozoruhodné zpestření. Navštívili jsme poutní místo Mariastein Kromě možnosti udeřit na zvon (zařídil Pavel) zde je možné navštívit tři kaple nad sebou, pozoruhodně vybudované ve štíhlé věži kláštera.

 

Poutní místo Mariastein v Tyrolsku

 

31.12.2018 Silvestr na Walheimu. Sázka na to, že stranou všech středisek a větších osad bude úplný klid od petard a ohňostrojů nám sice úplně nevyšel - o Silvestrovské noci se i tady tak jako tak z okolních chalup vyrojili odpalovači všeho možného. Ale bylo to rozhodně mnohem přijatelnější, než kdekoliv v civilizaci. Navíc jsme během dlouhého víkendu stihli jeden malý výlet na běžkách, dva lyžovací dni na Medvědíně a poslední večer roku jsme pak strávili na Boudě na Waldheimu v lehce mezinárodní společnosti. Škoda jen, že Nový rok se ohlásil deštěm (po opravdu krásném Silvestru docela šok) a tak jsme se namísto dalšího výletu jen sbalili a vrátili domů.

 

Chata na Walheimu, Medvědín v mlze a za jasného počasí, pohled na Sněžku v zapadajícím slunci